Můj komplikovaný porod
Na netrpělivě očekávané narození svého prvního syna Jáchyma jsem se snažila připravit všemi možnými způsoby. Poctivě jsem dodržovala všechna nařízení a doporučení svojí gynekoložky, naprosto jsem změnila svoje stravovací návyky vlivem těhotenské cukrovky, chodila na těhotenskou jógu, vybírala nejlepší výbavičku, nejlepšího pediatra, nejlepší porodnici, četla články, recenze, knihy, pomalu si balila tašku do porodnice a myslela jsem si, že jsem připravená na všechny eventuality. Jenže tak jednoduché to nebylo.
První dobu porodní jsem neplánovaně prožila v klidu domova
Protože jsme s manželem bydleli v Brně, mohla jsem si vybírat ze tří kvalitních porodnic. Volba padla na Porodnici FN Brno v Bohunicích. Svou roli ve výběru sehrál fakt, že je tato nemocnice nejlépe vybavená pro případné komplikace, navíc jsem to do ní měla nejblíž. Když mě moje gynekoložka několik týdnů před porodem propustila ze své péče, začala jsem jezdit na vyšetření do Bohunic. Den před termínem porodu, který byl stanovený na 6. 5., mi byl proveden Hamiltonův hmat, který měl vyvolat porod. Jako prvorodička jsem ani nedoufala, že bych porodila před termínem, a porod se opravdu toho dne nekonal. Druhý den ráno, v den termínu, jsem se probudila s nepříjemnými poslíčky, které trvaly celé dopoledne. Kolem oběda mi začala vystřelovat do zad silná bolest (jak se později ukázalo, šlo o křížové bolesti, které bohužel ustaly až po porodu). Protože na tyto bolesti neplatila ani teplá voda, zavolala jsem manželovi, aby přijel z práce. Po jeho příjezdu jsem se uklidnila a trávila jsem další čtyři hodiny střídavým nadáváním na bolavá záda a teplou sprchou. Ani jsem nepoznala, že právě procházím první dobou porodní. V sedm hodin večer jsem s vypětím všech sil dobalila tašku a vyrazili jsme do porodnice.
Druhá doba porodní se protáhla a zkomplikovala...
Bohunickou porodnici jsem navštívila v rámci předporodní přípravy, takže jsme s mužem věděli, kam přesně jít a co dělat, což jsem ve vypjaté situaci ocenila. Porodní asistentka mě prohlédla, oznámila mi, že porod je už rozjetý, a doporučila mi rupturu plodové vody, se kterou jsem souhlasila. Od té doby však věci přestaly jít hladce. Miminku začaly padat ozvy, porod nepostupoval, dostala jsem tedy oxytocin. Ani ten moc nepomáhal, ale po zvýšené dávce se přece jen začalo zdát, že se brzy dočkáme zdárného konce. Moc milá porodní asistentka mi byla celou dobu k dispozici, ačkoliv jsem už byla unavená a vlivem křížových bolestí docela nevrlá. Manžel se porodu aktivně účastnil, podával mi pití a pomádu na rty, které jsem měla suché a rozpraskané, snažil se mě povzbuzovat a dodávat odvahu. Varianta, že můj porod nespustí sám od sebe, mě do té doby ani nenapadla, byla jsem vystrašená a měla jsem strach o miminko. Když se v porodním boxu objevil lékař, kterého jsem znala z prohlídek, můj strach zesílil. Věděla jsem, co to znamená: hrozí komplikace a asistentka to sama nezvládne.
Konec dobrý, všechno dobré
Konečně jsem se dostala do finální fáze a měla jsem miminko vytlačit. Přes úporné bolesti jsem necítila kontrakce a neměla jsem tušení, kdy a jak zabrat. Ačkoliv se mi lékař i porodní asistentka snažili pomáhat, nebylo to nic platné. Dítě bylo zaseknuté v porodních cestách, manžel vyděšený, já na pokraji zhroucení. Když se v pokoji objevila další doktorka, věděla jsem, že jde do tuhého, a sebrala zbytky sil. Nakonec se nám společnými silami podařilo chlapečka deset minut před půlnocí dne termínu dostat na svět. Byl veliký, ukřičený a úplně zdravý! Já byla šťastná, ale vyčerpaná, takže jsem si ho jen krátce pochovala a předala manželovi, který ho opatroval celé dvě hodiny, během kterých jsem dostávala infuze. Porod placenty a následné šití už probíhaly hladce, i následná rekonvalescence byla poměrně rychlá. První noc jsem sice malého kvůli slabosti nemohla mít u sebe, vynahradili jsme si to ale v dalších dnech. Ačkoliv nebyl můj porod zrovna ukázkový, jsem vděčná všem profesionálům, kteří nám po celou dobu s jistotou a klidem pomáhali.