Zkušenosti z porodu
Moje první těhotenství probíhalo bez větších obtíží, ale ke konci mi gynekolog oznámil, že dítě se v děloze usadilo v tureckém sedu, a nechce se samo otočit. Hrozí tedy, že budu rodit koncem pánevním, což je prý vzhledem k mé tělesné konstituci rizikové. Jestli se plod včas neotočí hlavičkou dolů, bude muset přijít na svět císařským řezem. Zkoušela jsem provádět doma doporučené cviky na otočení dítěte. Spíš než ve cvičení to spočívalo v polehávání s podloženými bedry a s nohama nahoru, ale dítě se prostě otočit nechtělo.
Nakonec jsem si myslela, že císařský řez bude snad pro mě jednodušší. Doufala jsem, že to půjde rychleji, nebudu mít natržené či nastřižené rodicí cesty, nebude to snad tolik bolet. Dostanu přece narkózu. Mohla jsem se rozhodnout, zda sekci podstoupím v celkové anestezii, nebo za použití lumbální punkce, ale nakonec mě zdravotníci přesvědčili k celkové anestezii. „Lumbálka“ prý totiž taky při aplikaci dost bolí, není zaručeno, že se hned napoprvé lékař strefí jehlou do správného místa, aby došlo ke znecitlivění, a mám dojem, že finančně je operace pro nemocnici taky výhodnější.
Průběh porodu
Průběh porodu si kvůli anestezii pochopitelně vůbec nepamatuji. V určený den jsem nastoupila do nemocnice, počkala, až přijdu na řadu, absolvovala nutnou přípravu, jako je klyzma a holení pubického ochlupení (a to jsem se domnívala, že nebude třeba vzhledem k operaci na břiše) a pak jsem se vlastně probrala až na pooperačním. Bolelo mě úplně všechno, nemohla jsem se pohnout, natož si zajít do sprchy, na WC, nebo se jít podívat, kde to moje dítě asi je.
Na pooperačním pokoji nás bylo několik žen, které ten den rodily císařem, a postupně jsme přicházely k sobě za tichého sténání. Zdravotní sestry nebo sanitárky nás cévkovaly a umývaly. Nemám vůbec přehled, co se se mnou půl dne dělo. Byla jsem úplně bezvládná. Pak nám oznámili, že se můžeme jít osprchovat. Potřebovala jsem oporu sestry a i ve sprše její vydatnou pomoc. Šourala jsem se pomalu do koupelny, ale největší problém byl jenom slézt z postele.
Těsně po porodu
Z pooperačního nás, které jsme nemohly ještě chodit, odvezli na kolečkových křeslech na pokoje. Později nám přivezli ukázat naše děti. Bála jsem se, že to své nepoznám. Přidělili mi miminko, které mělo na pásce na zápěstí a na stehně fixem napsáno jméno, které jsme mu doma vybrali, a tak jsem věřila, že je to náš syn. Pokoušela jsem se ho kojit, ale příliš jsem nevěděla, jak na to. Po chvíli děti zase odvezli a já jsem měla pocit, že se o ně sestry jistě postarají lépe, než bych to zatím dokázala já.
Dva dny nám přiváželi děti a my jsme se pokoušely kojit. Některé to šlo lépe, jiné hůř. Přišla za mnou laktační poradkyně, která mi vysvětlovala, jak dítě kojit a doporučila mi používat silikonový klobouček na bradavky. S ním se to nakonec trošku podařilo, ale syn pořád plakal a nevypadal vůbec spokojeně. Ptala jsem se sester, čím to je, a ty mi stroze odpověděly: „Nedivte se, má hlad, vždyť dva dny nic nepil!“ Myslela jsem, že dětem dávají mléko do doby, než se my matky rozkojíme, ale asi ne.
Pobyt v porodnici
Když nám děti přivezly na pokoj už definitivně, jako že se o máme starat i přes noc, připadalo mi, že to snad nemyslí vážně. Jako by to měl být nějaký bojový úkol na táboře, který, pokud nezvládnu splnit, budou muset za mě převzít zase ty sestry. To po mně nemůže nikdo chtít, abych se o tak malé miminko sama postarala! Nakonec jsem to samozřejmě zvládla a nebylo to nijak hrozné. Miminko spalo, nebo pilo, výjimečné koukalo kolem zvědavě na svět.
Přepadaly mě taky depresivní nálady. Sice jsem s tím trochu počítala, a na radu zkušenějších žen jsem si s sebou do porodnice vzala knížku a čokoládu, ale když jsem si šla o půlnoci číst na chodbu, ať nebudím spolupacientku, mlsala čokoládu a smála se nahlas nad vtipnými pasážemi ze Saturnina a skoro zároveň usedavě brečela, připadala jsem si jako dokonalý magor. Přitom smát se nahlas (stejně jako kýchat a kašlat) mi kvůli bolavému břichu nešlo pořádně ještě asi týden.